Řekl si. Je mi, cítím se, ne, jsem. Skrývaná pravda nebo aspoň tvrzení. Nebo jen replika jedné ze zkoušených rolí. Nemístná a cizí. Vystavená. Všechno je zimné. Není to dojemné. Právě teď. Ale možná by mělo být.
Setrvával v konstantním pohybu a ladnosti.
Co mu jinak onehdy pomohlo: jeho jméno na záložce, lesknoucí se kov lamp v předpoledním jasnu, železa hangárů továrny na klavíry, čtvrtá štěrková ulička mezi garážemi. (Ten svištivej zvuk ozvěny za tmy, jen krok za nejlepším přítelem, pořád živej.)
Co by mohl být bonus k původní podobě samoty? Procházel se zmrzlým vzduchem kamenného nábřeží.
Statečná žena s kleštěmi a od šmíru ve dveřích jedné z nich.

Vyšel ven a vzduch mu podřízl hrdlo. Mrtev, zatímco jeho korpus odcházel do dáli, zůstal ležet na třech schodech přede dveřmi. Bylo vidět, že ho tahle hra baví. Na chodnících se kromě něj válely kusy zmrzlého sněhu.

Taková radost z živé bytosti!

Většinu z toho má na starosti její schopnost provokovat představivost. Teď už nevím, co byla skutečnost a co ne. Jediné, nedefinovatelný svíravý pocit, když ji poslouchám, zůstává. Příznaky, které hledám ve skutečnosti, i za příznivých okolností, dokážu se střízlivostí a bez námahy rozeznat, ne však se stát jednou ze součástí jejich odvíjení.
Divné počasí.
Jako návrat z daleké země opět domů.
Věřím v to, že dokáže odrážet to, jak lidé vnímají svět. V to věříme oba. Oba známe stejnou radost.

Venku: Rozumím si s chladem, který se vloudil do vzduchu. Od severu se roztahujou mraky a fičí vítr, co je dobrý k pouštění draků.
Uvnitř: Metafory sněží v uličce. Čteme o cizokrajných zvířatech, vesmíru, samotě a hladu. Pomáhá to hlavně mému hladu.

Pokaždé v té své představě běžím, tančím, jako bych chtěla ukázat, že jsem v pohybu, že jsem šťastná, protože pohyb znamená štěstí. Nevím, kde jsou hranice sebeklamu, natož jak je překročit. Všimám si, že lampičky v koupelně na mě mrkají. Možná z nějakého důvodu. Možná, že jen chtějí projevit sympatie.

Pod oceánem mraků se po hřebenech hor vracím domů.

Jediná alternativa je skutečnost, přicházím na to. V rozhovoru pak i lituju, že jsem nikdy nic neukradla. Nemám se čím pochlubit. Minulost vypadá amatérsky směšně na to, kolik by měla znamenat. Závidím i mladým lidem na vrcholcích těch hor a to tak, že mi to vhání slzy do očí.

Fascinována celou tou letní scenérií. Nové město, jako každé jiné, je vděčné. To všechno, co uvnitř tak připomíná léto (všude zlatavé světlo, za listy, ve stínech, ve větru, na řece,…), alespoň zčásti dá tušit obilná pole za periferií. Čím větší prostor (pro fantazii), tím líp. Vynořila jsem se a zničehonic se mi vybavily fotky sebe samé, z opáleného dětství, taky s mokrými vlasy přilepenými k hlavě. Na cestě jsem pak uskočila před padajícím listem. Ve smrtelném strachu, že by podzim měl přijít tak brzy.

Vidím se sama. Zato potkávám lidi (ty důležité) v dvojnících. Podobné si navzájem, i napohled, a jestli mají jména vůbec nějaký význam, stejně se i jmenují. Obě -y, oba -ové, dokonce dva páry -ů. Žádný pokus o žvanění osudu, jen zajímavá shoda okolností.

Myšlenky na...
kočky přebíhající ulici
nedostižný záhyb řeky
takovou noc, ve které by se mělo něco stát
pánské podpatky na dlažbě

Ovšem, že jsem si přála, aby to trvalo mnohem déle. Mám nejraději, když mluví na rovinu.

Rozhazuju si tě.

„A právě tehdy, ve tmě, jsem si poprvé v životě uvědomil, že pouze samota je v lidském životě stav, který hraničí s absolutním duševním klidem, se znovuzískáním individuality. Jen ve vše pohlcující prázdnotě samoty, v temnotách zastírajících obrysy vnějšího světa může člověk cítit, že je sám sebou až po meze pochybností, které nám dává náhle poznat vlastní nicota v děsivě rostoucích rozměrech vesmíru.“
Herling-Grudzinski

Stažená okna. Do ještě prázdného vagónu horem padá bílé chmýří. Hnědé sedačky stojí v řadách. Krémové stěny mají své černé klikyháky. Dveře své dokořán.
Ten pocit, co už dlouho nepřicházel.
Později se zase rozbryndalo trochu prázdnoty. Chystám se soužít s člověkem. Mám úzkostný strach za své soukromí.

Časem mu ztmavly oči. Části pravd. Říká, že jako kluk byl hodně samotář. To z vlastní vůle. Pak ale, že se neobešel bez společnosti. Pravda je taková, že...
Občas jeho oči vypadají jako ty vysoké zvěře.

Intimita.
Měl docela neprůstřelný pohled.

Vídám medvěda, černý plující koráb.
Jezdí nočním trolejbusem a uhýbá hnědýma očima. Své ohromné tělo přidržuje kabátem a držadlem protějšího sedadla.
Pak rozráží studený vzduch na cestě ze zastávky mhd domů.

Jen včera v podvečer tři labutě přeletěly těsně nad dráty trolejového vedení na mostě Legií.

Nechala se fotit v pózách, které jí byly nepříjemné. Nechala se fotit, protože byla hodná a nechtěla být protivná. Pak když se na fotky dívala jakoby neviděla sebe. V tom případě: znamenalo to, že ani on nevidí ji? Mohl by o tom třeba napsat Kundera. Přitom by použil oznamovacího způsobu. Nakolik to předstírala, by i tady zůstalo otázkou.