Pokaždé v té své představě běžím, tančím, jako bych chtěla ukázat, že jsem v pohybu, že jsem šťastná, protože pohyb znamená štěstí. Nevím, kde jsou hranice sebeklamu, natož jak je překročit. Všimám si, že lampičky v koupelně na mě mrkají. Možná z nějakého důvodu. Možná, že jen chtějí projevit sympatie.

Pod oceánem mraků se po hřebenech hor vracím domů.

Jediná alternativa je skutečnost, přicházím na to. V rozhovoru pak i lituju, že jsem nikdy nic neukradla. Nemám se čím pochlubit. Minulost vypadá amatérsky směšně na to, kolik by měla znamenat. Závidím i mladým lidem na vrcholcích těch hor a to tak, že mi to vhání slzy do očí.