Pokaždé v té své představě běžím, tančím, jako bych chtěla ukázat, že jsem v pohybu, že jsem šťastná, protože pohyb znamená štěstí. Nevím, kde jsou hranice sebeklamu, natož jak je překročit. Všimám si, že lampičky v koupelně na mě mrkají. Možná z nějakého důvodu. Možná, že jen chtějí projevit sympatie.

Pod oceánem mraků se po hřebenech hor vracím domů.

Jediná alternativa je skutečnost, přicházím na to. V rozhovoru pak i lituju, že jsem nikdy nic neukradla. Nemám se čím pochlubit. Minulost vypadá amatérsky směšně na to, kolik by měla znamenat. Závidím i mladým lidem na vrcholcích těch hor a to tak, že mi to vhání slzy do očí.

Fascinována celou tou letní scenérií. Nové město, jako každé jiné, je vděčné. To všechno, co uvnitř tak připomíná léto (všude zlatavé světlo, za listy, ve stínech, ve větru, na řece,…), alespoň zčásti dá tušit obilná pole za periferií. Čím větší prostor (pro fantazii), tím líp. Vynořila jsem se a zničehonic se mi vybavily fotky sebe samé, z opáleného dětství, taky s mokrými vlasy přilepenými k hlavě. Na cestě jsem pak uskočila před padajícím listem. Ve smrtelném strachu, že by podzim měl přijít tak brzy.

Vidím se sama. Zato potkávám lidi (ty důležité) v dvojnících. Podobné si navzájem, i napohled, a jestli mají jména vůbec nějaký význam, stejně se i jmenují. Obě -y, oba -ové, dokonce dva páry -ů. Žádný pokus o žvanění osudu, jen zajímavá shoda okolností.

Myšlenky na...
kočky přebíhající ulici
nedostižný záhyb řeky
takovou noc, ve které by se mělo něco stát
pánské podpatky na dlažbě

Ovšem, že jsem si přála, aby to trvalo mnohem déle. Mám nejraději, když mluví na rovinu.