Osobní neupřímnost.
[Jenom ten v té růžové mě může zachránit.] Přespávám ve spacáku mezi kolejemi. V dálce ho vidím. Možná, že to ví. Jinak se mi nepovedlo utéct z nádraží. Vlaky jezdily, ujížděly a nevěděla sem, do kterého přesně naskočit. Moc lidí okolo.

Moment selhání.
Čerstvé lednové jaro táhlo oknem i s venkovským šumem, i s tím jitřením, co předznamenává, co bude následovat. V podvečer.
Po šesté ráno, po probdělé noci, jsem musela jít sledovat rozednění. Ta samota, ve které si nepřeju být rušena, o kterou nechci být připravena. Prosté umlčení. Dva, tři nebo víc dnů.
Během cesty sleduju mrznoucí pole. Řeka průzračně zamrzla. Uprostřed ní je najednou spousta místa a vidět až na dno. Za ohybem se honí bruslaři. Led hučí.