Řekl si. Je mi, cítím se, ne, jsem. Skrývaná pravda nebo aspoň tvrzení. Nebo jen replika jedné ze zkoušených rolí. Nemístná a cizí. Vystavená. Všechno je zimné. Není to dojemné. Právě teď. Ale možná by mělo být.
Setrvával v konstantním pohybu a ladnosti.
Co mu jinak onehdy pomohlo: jeho jméno na záložce, lesknoucí se kov lamp v předpoledním jasnu, železa hangárů továrny na klavíry, čtvrtá štěrková ulička mezi garážemi. (Ten svištivej zvuk ozvěny za tmy, jen krok za nejlepším přítelem, pořád živej.)
Co by mohl být bonus k původní podobě samoty? Procházel se zmrzlým vzduchem kamenného nábřeží.
Statečná žena s kleštěmi a od šmíru ve dveřích jedné z nich.