Uviděla jsem ve své tváři oba své rodiče. Najednou. Poprvé. Přeci jen jednota!

V tom samém bytě si ke mně nečekaně přisedne na pelest. Zkroušená a zdivočelá jako noční zvíře. Vyčítavě se na mě dívá a ptá se Proč si mě opustila? Bez váhání odpovídám Nikdy.

Abych si to ulehčila, nastěhuju se do bytu, kde je motivační zaklínadlo na zdi. Ne nesmazatelně, ale důkladně. V každém případě v mnohem větším měřítku, než by mě vůbec napadlo si představit. Příznačně.
If you believe in yourself, anything is possible.

Hlad. I když jsem se snažila křičet, podařil se mi jen podivný skřek.
Brzy začnou vonět lípy a já si zas půjdu pro virtuální obětí pod hvězdárnu. Zas na chvíli domů.
Zdají se mi sny o tom, jak ze mně teče špína. Špína. A svaly si musím získat zpět. Jde o to, pověsit si jedno z motivačních zaklínadel na zrcadlo a s každým ránem si ho vtloukat do hlavy. Jako tu fotku kluka, kvůli kterýmu se máš každý ráno strojit. Jak se někde zpívá. Jenže tentokrát jde o tebe. Jde o trénink.

Dívám se na hvězdné nebe těžkých kovů ve svém těle. Až o mnohem později si uvědomuju: Není divu, že se plížím jako přízrak, když v mém těle bloudí už jen duchové krvinek a podivná zvířata metabolitů. Nehledě na to, jak esteticky se snaží vypadat.

Žít tajný život je jako vleklá nemoc. Nenahlédnutelná denní rutina. Obzvlášť když se pěstuje od dětství. Komunikace je nepřítel. A vlastně všechno je nepřítel. Reflex sebecenzury je silnější než cokoliv jiného, včetně pudu sebezáchovy. Konflikt je traumatizující. Odmítnutí nesnesitelné a ponižující. Chybovat je nepřípustné. A přesto jste tolik naživu. Jenže o tom víte jenom vy. A modlíte se, že se objeví někdo, kdo to bude aspoň tušit. Protože jinak si nedovedete představit, jak to komu proboha budete vysvětlovat.

Kniha je zázemí, protože skutečnost je jako mlátit hlavou o zeď.