Po uzdravení je zvláštní sledovat, jak rány mizí. Cítíš, jak se jizvy zacelují a prochází to tělem napříč. A jak jsi na ně zvyklý, pocítíš trochu stesku, že kus tebe mizí. Ale teď už víš, že celá energie té přeměny ti zůstane a bude ti krýt záda jako nikdo jiný.

Škobrtavě hledám ten mindset, ve kterém nic nedotírá.
Prostory se otevřou a obezřetně se položí do okolí.

Pak se mi zdá o jiné holce, kterou jsem roky neviděla. Stěhujeme se po pokojích omláceného baráku. Každý den jiný pokoj. Vždy spolu. Má tělo staré ženy. Stydí se za něj a raději ho ukrývá pod prostěradlem. Věnuju jí veškerou svou něhu. Mám pocit, že její tělo můžu jemným dotykem změnit. Tedy, aby opět vypadalo úměrně jejímu mladému věku. Další dny zůstávají otevřené.

Slastná úleva, kdy objevíš, že všechny emoce, které si hledal venku, se nacházejí uvnitř. Tolik energie mylně směřované.
Kdy objevíš, že uvnitř je živo. Že uvnitř je pulsující velkoměsto, venkovská selanka i samoty daleko od lidí. A ty především.
Že uvnitř není buď-anebo, ale nejen-nybrž i.
Že můžeš vzít tu holku, co se posadila na pelest tvojí postele, kolem ramen a několik dlouho vysněných nocí dohánět, co se zameškalo.

Zkusit zalovit ve stojatých vodách a vytáhnout nějakou předpotopní perlu.

Jsou vztahy nakonec výslednicemi sil, kterými nás tahají naše mindráky? Trucovitá opuštěná děcka v nás?
Asi jsem dětina (usvědčené děcko), ale pořád se mi tohle nelíbí. Jestli jsme si dosud nevážili sami sebe. (A to ne.) Tak po tomhle už si nebudeme stát ani za zlámanou grešli.

Hledám další a další zaklínadla. Je jich nekonečně mnoho.